Když jsem byla štěňátko, bavila jsem tě mým hraním a rozesmívala jsem tě. Nazýval jsi mě svojím děťátkem a napriek mnohým rozkousaným pantoflím a několika "zavraždeným" plyšákům jsem se stala tvojím najlepším přítelem. Vždy, když jsem byla zlá, pokýval jsi nademnou prstem a ptal jsi se: "Jako jsi mohla?!" - ale nakonec jsi mi vždy odpustil, povalil jsi mě na hřbet a poškrábal na břichu.

Moje výchova k čistotnosti trvala trochu déle, než jsi předpokládal, protože jsi byl hrozně zaneprázdněný, ale spolu jsme to zvládli. Pamatuji si ty noci, když jsem byla přitulená v posteli k tobě, naprotiv tvým tajemstvím a snům jsem věřila, že život prostě nemůže být lepší. Chodili jsme na dlouhé procházky, běhali jsme v parku, jazdili v autě, chodili na zmrzlinu (mně si dal jen kornoutek, neboť prý zmrzlina není dobrá pro psy) a spala jsem na slunci, když jsem čakala na tvůj příchod domů na konci dnu. Postupně jsi začal trávit více času v práci a na svojí kariéře a víc času jsi věnoval hledání lidského partnera. Čekávala jsem na tebe trpělivě, utěšovala tě, když jsi měl zlomené srdce a byl jsi zklamaný, nikdy jsem ti nevyčítala zlé rozhodnutí, vždy jsem nadšeně vítala tvůj příchod domů a těšila jsem se s tebou, když jsi se zamilova

.

Ona, nyní tvoja žena, není "psíčkar" - ale i tak jsem jí přivítala v našem domě, snažila jsem jí dát svojí náklonost poslouchala jsem ji.

Byla jsem šťastná, protože ty jsi byl šťastný. Potom přišly děti a já jsem byla vzrušená spolu s tebou. Fascinovala mě jejich růžovost, jejich vůně a taky jsem se chtěla o ně starat. Ale ty a ona jste sa obávali, že by jsem jim mohla ublížiť a ja jsem trávila většinu času vyhnaná v jiném pokoji anebo v kleci, Och, jak jsem je chtěla milovat, ale stala jsem se "zajatcem lásky". Jak vyrostli, stala jsem se jejich kamarádkou. Věšeli se na mojí srst a tahali se za ní nahoru na svoje vratké nožičky, strkali mi prstíky do očí, skoumali moje uši a dávali mi pusinky na nos. Milovala jsem to všechno okolo nich a jejich dotyk a kdyby bylo třeba, bránila by jsem je vlastním životem. Vkrádala jsem se do jejich postelí a naslouchala jejich trápením a tajným snům a spolu jsme čekali na zvuk tvojeho auta na přístupové cestě.

Už nejsem"tvůj pes", ale "jen pes" a rozčilují ě všechny výdaje na mě. Teď máš velkou pracovní příležitost v jiném městě a ty a oni se budete stěhovat do bytu, kde není dovolené mít zvířata. Udělal jsi správné rozhodnutí pro svou rodinu, ale byly časy, kdy já jsem byla tvoja jediná rodina. Byla jsem vzrušená z cesty autem, dokud jsme neprišli k zvéřecímu útulku. Bylo tam cítit psy a kočky, strach a beznaděj. Vyplnil si papíry a řekl: "Vím, že jí najdete dobrý domov." Pokrčili ramenem a věnovali ti bolestný pohled. Poznali reálnost umístění psa v středním věku, i když je s "papírami". Musel jsi vyprostit prsty tvojeho syna z mojeho obojku, když kričel "Ne, taťko! Prosím, nenechej jim zobrat mojeho psa!" A ja jsem měla o něho starost; a jakou lekci jsi mu to právě dal o přátelství a věrnosti, o lásce a zodpovědnosti a o úctě k celému životu? Rozloučil jsi se se mnou poklepáním po hlavě, vyhl jsi se mojemu pohledu a zdvořile jsi odmítl vyít si mů obojek a vodítko. Unáhlil jsi se, nebo jsi měl nějaký termín... a teď mám jeden i já.

Když jsi odešel, ty dvě milé paní říkaly, že jsi pravděpodobně o všem věděl několik měsíců dopředu a neudělal jsi žádný pokus najít mi nový domov. Potřásly hlavou a řekly "Jak jen mohl?" Věnují nám tu v útulku tolik pozornosti, kolik jim jejich nabitý rozvrh dovolí. Krmí nás, samozrejmě, ale moje chuť k jídlu se ztratila už před mnoha dny. Nejprve jsem vyskočila a utíkala ke vchodu vždy, když nškdo přicházel okolo mojeho kotce, doufajíc, že jsi to ty - že jsi změnil názor - že to celé byl jen zlý sen... anebo jsem doufala, že to bude aspoň někto, kdo se o mně zajímá, někdo, kdo mě zachrání. Když jsem si uvědomila, že nemůžu soupeřit o upoutání pozornosti s kňučením štěnat, neuvědomujících si svůj osud, ustoupila jsem do nejvzdálenějšího kouta a čekala jsem.

Cítila jsem její kroky, když pro mně prišla na konci jednoho dnu a kráčela jsem za ní podél uličky do odělené místnosti. Velmi tichá místnost.

Dala mě na stůl, poškrábala za uchem a řekla mi, aby jsem sa nebála. Srdce mi bušilo v předtuše toho, co příjde, ale míchal se v tom i pocit úlevy. Zajatec lásky odešel v průběhu dnú. Jak to už mám v povaze, vív jsem se strachovala o ní. Břemeno, které nosí, ji hrozně tíží, a ja to vím přesně, jako jsem rozeznala každou tvojí náladu. Jemně mi stáhla přední nohu a slza stékala dolů po její tváři. Oblizla jsem jí ruku přesně, jak jsem tebe navykla utěšovat před mnohými roky. Odborně vsunula jehlu do mojí žíly. ucítila jsem píchnutí a studenou tekutinu proudící do mojeho těla, ospale jsem si lehla, podívala jsem se do jejích milých očí a zamrmlala jsem "Jak jsi mohl?" Možná protože rozuměla mojí psí řeči, řekla: "Je mi to tak líto." Pohladila mě a náhle vysvětlovala, že je to její práce zabezpečit, že půjdem na lepší místo, kde mě nebudou ignorovat, týrat ani zanedbávat, a kde se nebudem muset bránit - místo plné lásky a světla, tak odlišné od tohto místa na Zemi.S poslední troškou mojí energie jsem se jí snažila přesvedčit zavrtěním mojeho ocasu, že moje "jako jsi mohl?" nebylo myšlené na ní. Bylo to určené tobě, můj milovaný pane, na tebe jsem myslela. Budu na tebe myslet a čekat navždy. Kéž by ti každý v tvém životě ukázal takovou věrnost.